Staré Hamry filiální kostel sv. Jindřicha

 

První kostel v Beskydech byl vystavěn r. 1789 v Ostravici. Staré Hamry patřily tenkrát k Borové, kde byl postaven r. 1775 původně dřevěný kostel. Pro velikou vzdálenost a neschůdné cesty však starohamerští občané tento kostel navštěvovali jen zřídka a docházeli spíše na Ostravici.
Kardinál vratislavský Diefenbrech nutil Staré Hamry k výstavbě vlastního kostela, ale občané se pro chudobu zdráhali přispívat na tuto stavbu. Teprve r. 1847 zřídil borovský kaplan dřevěnou kapli na Gruni, zasvěcenou Panně Marii - Pomocnice křesťanů, kde se poté konaly bohoslužby každý měsíc. Základní kámen kamenného kostela ve St. Hamrech byl položen 12. července 1863, a dokončen byl o 2 roky později. Obrovská stavba pochází z doby, kdy obec ještě nebyla zatopena přehradou a měla několikanásobně více obyvatel než dnes. V roce 1994 farnost Staré Hamry zůstala zrušena a připojena k farnosti Ostravice.

 

 

Na hlavním oltáři kostela je znázorněn patron kostela sv. Jindřich. Vedle se nacházejí sochy čtyř evangelistů s jejich atributy.
Napravo od obětního stolu můžeme vidět sošky Panny Marie a pražského Jezulátka. Dva hlavní boční oltáře znázorňují Krista s beránkem na ramenou jako Dobrého Pastýře (vlevo) a sv. Josefa s malým Ježíšem v náručí a lilií jako znakem čistoty (vpravo). U bočního vchodu na pravé straně stojí socha sv. Františka, obrazy na stěnách kostela znázorňují jednotlivá zastavení křížové cesty.
Při vstupu do kostela se vlevo nachází obraz sv. Máří Magdalény, která jako první viděla Krista po vzkříšení. Schody u zpovědnice vedou na kúr k varhanám a dále do věže kostela.

 

Pouť v kostele ve Starých Hamrech na sv. Jindřicha vždy v neděli kolem 13 července 

 

undefined


Svatý Jindřich

 

undefined

 

Narodil se 6.5. 972 v Bavorsku. Za místo je udáván Abbach, Hildesheim. Matka Gisela byla dcerou burgundského knížete a otec Jindřich, nazývaný Krátký nebo Svárlivec, byl bavorským knížetem. Jindřich Primus i jeho sestra Gisela (blah., s památkou 7.5.) byli vychováváni v Regensburgu (Řeznu) biskupem Wolfgangem (světcem s památkou 31.10.) a opatem Romualdem. Jindřich (II.) Primus se stal po smrti otce v roce 995 vévodou Bavorska. Na začátku roku 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce (s památkou 16.8.). V roce 998 si Jindřich vzal za manželku Kunigundu (Kunhutu), dceru hraběte Sigfrida, a na její návrh, aby se zaslíbili Bohu, učinili slib trvalé zdrženlivosti. Jindřich jí po svatebním obřadu věnoval drahocenný kříž, v upomínku na závazek k celibátnímu životu, kterému pak oba dokázali být celý život věrni a ukázali, že i taková asketická cesta je z lásky k Bohu možná. Jejich zvláštní manželství bylo projevem Boží milosti a uskutečňovalo se ve svaté nadpřirozené lásce. Kvůli bezdětnosti musel vést boje s příbuznými i bratry Brunem a Arnulfem. K vítěznému smíru s nimi došel zásluhou sestry Gisely. Kunigunda po dobu manželství pomáhala svému muži při každé vhodné příležitosti. K Boží cti a slávě chtěla být co nejvíc štědrou, proto se sama co nejvíc uskromňovala a žila ve značné pokoře. Jejím velkým podílem oba budovali v Německu chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství.

Jindřich nezapomínal na svého milovaného učitele, biskupa Wolfganga, který zemřel v r. 994 a chodíval k jeho hrobce do regensburgského chrámu sv. Emerána se modlit. Asi po dvou letech měl neobvyklou vizi. Zdálo se mu, že vidí Wolfganga jak ukazuje na stěnu s nápisem záhadných slov: "Po šesti". Zprvu ho napadlo varování, že má za šest dní zemřít. S tou myšlenkou se modlitbami připravoval po šest dní na významný den. Ale nic se nestalo. Druhou možností bylo šest měsíců. A když i po té době oplýval zdravím, usoudil na možnost třetí. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize mínila, stal se významným německým králem. Po smrti císaře Oty III., byl Jindřich (II.) Primus, poslední potomek saského panovnického rodu, korunován v Mohuči a pak podle obyčeje 3.9.1002 dosazen v Cáchách na trůn Karla Velikého. Žena krále Jindřicha byla pak v Paderbornském chrámě prohlášena královnou. 

Velké těžkosti mu brzy po nastoupení na trůn začal dlouhodobě dělat polský kníže Boleslav Chrabrý. Boj s ním se protáhl se střídavými úspěchy na 6 let. První ze tří výprav do Itálie nastala v roce 1004 proti Arduinovi z Ivrey, který si nárokoval královskou korunu lombardskou. U Pávie ho Jindřich porazil a pak se stal i italským králem (1004). Po korunovaci železnou korunou místní lid v noci zaútočil na palác, v němž se Jindřich nalézal a ten se pak nejednoduchým způsobem dostával do tábora svého vojska. To druhý den vyrazilo k odvetě a následkem obou zážitků křesťanský král měl odpor k dalšímu pobytu. Na radu kolínského arcibiskupa vracel se spěšně do Němec. Polabští Slované, převážně Bodrci, povstali s Mečislavem a s Mstivojem II. proti Němcům, vypověděli králi poslušnost a potlačovali křesťanství v zemi. Válčení zase začal i Boleslav Chrabrý. Král Jindřich byl nucen silou odrážet útoky nepřátel a nejednou zasahovat i do politických záležitostí sousedních zemí. Zejména, když na jeho dvoře neprávem postižená strana prosila o pomoc. Problémy byly s nesvornými Přemyslovci v Čechách po smrti Boleslava II., za řádění Ryšavého Boleslava III., který nařídil zohavení bratra Jaromíra a druhého bratra Oldřicha málem zabil. Ti dva prosili o pomoc při dosažení svých práv. Zatím se to na českém knížecím stolci rychle měnilo dalšími okolnostmi.

 

 

V roce 1004 dokázal Jindřich i obnovit činnost magdeburského biskupství a později roku 1007 i v Bamberku. Zároveň vedl aktivní duchovní život a snažil se i o reformy v některých klášterech. Při druhé výpravě do Itálie, v roce 1014, pomáhal papeži Benediktu VIII. uspořádat poměry a od něj přijal císařskou korunu i s manželkou Kunigundou. Třetí a poslední výpravu do Itálie podnikl na žádost papeže v roce 1022, aby potlačil vzpouru tam žijících Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě pak navštívil i klášter Monte Cassino, kde pravděpodobně na přímluvu sv. Benedikta dosáhl uzdravení z onemocnění ledvin.

Na vysvětlení Jindřichových zásahů do církevních věcí (které v jeho případě bývaly jen k prospěchu Církve), v té době němečtí císaři mívali titul "císař Svaté římské říše", proto i jejich širší působnost. Jindřich (II.) Primus také zabraňoval prodávání otroků nejen v císařství, ale i v okolních slovanských zemích.

V roce 1023 se podruhé sešel s francouzským králem Robertem, synem Huga, aby se radili o důležitých světských i duchovních záležitostech, včetně důvodů pro církevní sněm. Ještě významnější bylo jejich dřívější setkání nad řekou Moselou, zejména při vzpomínce na předpověď Oty I., že Francie bude patřit do Německa. Tenkrát sice se k boji připravená vojska, na pravé straně řeky německé, na levé francouzské, sešla proti sobě a císař měl uplatnit své právo nad královstvím Francie, ale k očekávanému násilí nedošlo. Čtvrtý den Jindřich (II.) Primus s malým doprovodem přeplaval řeku a zřekl se nároků vůči vazalovi. Mluvilo se pak o "návštěvě kartuziánského císaře". Druhý den, 11.7., Robert přátelskou návštěvu Jindřicha oplatil a tak válka mezi Německem a Francií skončila dřív než začala, protože tento císař křesťanství skutečně žil.

K jeho smrti došlo dost náhle a předčasně, v 52 letech, dne 13 července 1024, na vlastním statku Gróně u Halberštadu (Göttingenu) v dolním Sasku. Na smrt se přesto stačil kajícně připravit i s prosbou o odpuštění již už opuštěného podezření a po přijetí svátostí na cestu do věčnosti pokojně zesnul. Podle jeho přání, byl převezen k pohřbení do biskupské katedrály v Bamberku, kterou nechal vystavět r. 1002. Kunhunta vstoupila po manželově smrti do kláštera benediktinek. Zemřela 3.3. 1033 nebo 1039 v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Slavnostní přenesení jejích ostatků k císařskému manželu se uskutečnilo 9.9. 1201.

Císař Jindřich (II.) Primus, jemuž dějiny daly přídomek Zbožný, byl svatořečen roku 1146 papežem Evženem III. a svatořečení jeho manželky se uskutečnilo 29.3. 1200. V roce 1372 několik částí z ostatků obdržel i chrám sv. Víta v Praze a naši předkové Jindřicha II. zařadili mezi zemské patrony vzhledem k jeho zásluhám o udržení rodu Přemyslovců a o návrat pokoje v zemi. V roce 1513 byl od Tilmanna Riemenschneidera v bamberské katedrále nad ostatky císařských manželů vytvořen sarkofág a ozdoben jejich ležícími postavami v nadživotní velikosti.      

Sv. Jindřich byl králem německým, italským a císařem římským. Cítil odpovědnost za víru svých poddaných, a proto podporoval misijní činnost a reformní hnutí v církvi. Podporoval také zakládání klášterů a nových diecézí (proto je často znázorňován s atributem kostela).

 

undefined

 

Bože, Tys naučil svatého Jindřicha moudře vládnout a z pozemského vladařství jsi ho povolal do věčné slávy; dej nám na jeho přímluvu ať uprostřed proměn tohoto světa naplníme i my své poslání a s čistou myslí směřujeme k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen