Liturgický rok

 

Liturgický rok nebo též Církevní rok se skládá z řady tzv. liturgických období a určuje pořadí a závaznost různých slavností, svátků, a které úryvky z Písma sv. se při bohoslužbách mají číst. Jednotlivé doby se vyznačují svou vlastní liturgickou barvou.

Liturgický kalendář vznikl překrytím dvou velkých cyklů, jednoho pohyblivého, druhého stálého.

Stálý cyklus svátků je vázán na pevná data kalendáře, tj. na dne v měsíci. Nejvýznamnějšími svátky s pevným datem jsou Vánoce. K těmto svátkům patří i naprostá většina svátků svatých.

Druhý, pohyblivý cyklus svátků je závislý na datu Velikonoc a od nich se odpočítává. Proto se každý rok mění. Kromě Velikonoc mezi tzv. pohyblivé svátky patří Popeleční středa či Seslání Ducha Svatého. Pohyblivým svátkem je v podstatě i 1. adventní neděle, jelikož se jedná o 4. neděli před 25. prosincem a datum této neděle se mění každý rok.

Krom těchto svátků patří do liturgického kalendáře i další slavnosti, svátky a památky podle liturgického kalendáře platného na daném území, diecézi či řádu.

Liturgický rok začíná 1. nedělí adventní, která připadá na přelom listopadu a prosince. Po adventu následují Vánoce, které vrcholí slavností Zjevení Páně a slavností Křtu Páně.

Potom poprvé nastává „neutrální“ doba, nazvaná mezidobí. Popeleční středou začíná 40 denní příprava na Velikonoce zvaná Postní doba. Ta vrcholí Svatým týdnem a Velikonočním triduum – vrcholem celého křesťanského slavení, slavností Zmrtvýchvstání Páně.

Následujících 50 dní trvá Doba velikonoční, která kulminuje slavnostmi Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha Svatého neboli Letnicemi.

Po Letnicích nastává znovu dlouhé mezidobí. To ukončuje opět až začátek Adventu, začátek dalšího církevního roku.    

Liturgický rok má mnoho společných bodů s občanským kalendářem, v našich zemích se jedná o Velikonoce, Vánoce, 5. července – slavnost svatých Cyrila a Metoděje a 28. září – svátek sv. Václava a státní svátek české státnosti.

První neděle adventní

První neděle adventní je liturgické tradici dnem, jímž začíná Advent. Připadá na neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Zároveň tato neděle označuje začátek církevního roku. Neděle představuje přechod do adventní doby. Tuto neděli, kdy se zapaluje první svíce na adventním věnci, je zvykem tento věnec požehnat.

Advent

Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním – slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého příchodu na konci času.

Svátek Sv. Mikuláše

Mikuláš byl katolický biskup v Myře v Lykii. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidem, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství (po Panně Marii).

V liturgické tradici jeho svátek připadá na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem.

Vánoce

Vánoce (z něm. Weihnachten svaté noci) jsou v křesťanské tradici oslavou narození Ježíše Krista. Spolu s Velikonocemi a Letnicemi patří k nejvýznamnějším křesťanským svátkům.

Slaví se od 25. prosince do první neděle po 6. lednu. U nás je za počátek Vánoc považován Štědrý den (24. prosinec), předvečer samotné slavnosti. Do Vánoc se obecně  zahrnována i doba adventní, která Vánocům předchází.

K Vánocům se pojí nejrůznější tradice, k nimž se řadí vánoční stromek, jesličky (betlém), vánoční dárky, které nosí Ježíšek, či vánoční cukroví; některé z těchto tradic pocházejí již z předkřesťanských dob a souvisí s oslovou slunovratu, který na tyto dny též připadá.

Již ve 3. století někteří křesťanští teologové uvádějí 25. prosinec jako datum Kristova narození, oslava tohoto narození je dosvědčena poprvé v Římě kolem roku 336. Všeobecně se Vánoce v církvi slaví od 7. století.

V současné době se však původní, náboženský význam Vánoc postupně vytrácí a Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků.

Štědrý večer - to předvečer svátku Narození Páně.

Slavnost Narození Páně

Narození Páně či Boží hod vánoční je vlastním dnem oslavy narození Ježíše Krista, tedy Vánoc.

V liturgické tradici tento slavnostní den připadá na 25. prosince.

Svátek svatého Štěpána

V kalendáři církve to je svátek, který připomíná prvomučedníka Štěpána, a který se slaví 26. prosince. V našich zemích je znám též pod nenáboženským názvem „2. svátek vánoční“.

Svatý Štěpán byl jeden z prvních sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě.

V českých zemí je svátek sv. Štěpána spojen s tradiční vánoční koledou. „Na Štěpána“ odcházeli ze služby čeledíni, příp. i děvečky (které někdy čekaly až do Nového roku). Na odchodnou sloužící dostával zvláštní koláč, tvořený třemi spletenými prameny do kruhu a ozdobený ořechy, rozmarýnem a pentlemi.

Mláďátka

Svátek mláďátek (eventuálně neviňátek) je svátek vzpomínek na děti, které podle evangelního vyprávění nechal v Betlémě zavraždit král Héródés Veliký po narození Ježíšově. V liturgické tradici připadá tento svátek na 28. prosince.

Svátek Svaté rodiny

V kalendáři církve to je Svátek. Svatá rodina je označení společenství Ježíše Krista, Panny Marie a svatého Josefa.

Svátek Svaté rodiny je dnem, kdy manželé obnovují manželský slib.

Silvestr

Poslední prosincový den – Silvestr - je zasvěcen památce papeže Silvestra I. svátek se původně nespojoval se žádnými zvyky a obyčeji. Oslavy posledního dne neměly pro svůj pohanský původ moc velkou oblibu (Ale už ve starém Římě loučení se starým rokem provázelo nevázané veselí).

Silvestrovská noc získala na významu až když se v průběhu 16. století ustálil gregoriánský kalendář a nový rok na 1. leden. A teprve v 19. století se stala silvestrovská noc v jednu z nejbujnějších oslav roku.

Slavnost Panny Marie

Slavnost Panny Marie, Matky Boží též Oktáv Narození Páně je v křesťanské tradici liturgický den, který je po slavnosti Narození Páně osmým a připadá tedy na 1. leden. V občanském kalendáři je tento den první den nového roku.

Zjeveí Páně

Slavnost Zjevení Páně, Epifanie, nebo též svátek Tří králů slaví církev 6. ledna. Jde o křesťanský svátek, který připomíná sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista. Svátek má svůj původ ve východní liturgické tradici, která zahrnuje též oslavu křtu Ježíšova a návštěvu tří mudrců v Betlémě. Svátek slaví církev 6. ledna.

Křtu Páně

Svátkem Křtu Páně začíná liturgické mezidobí.

Svátek se slaví neděli po slavnosti Zjevení Páně, tedy po 6. lednu. Před liturgickou reformou 2. vatikánského koncilu se tuto neděli slavil svátek Svaté rodiny – ten však byl přesunut na neděli v oktávu Narození Páně.

 Křest Páně je liturgická slavnost, kterou slaví římskokatolická církev. Svátek připomíná událost, při níž byl Ježíš Kristus pokřtěn sv. Janem Křtitelem v řece Jordánu.

Hromnice

Hromnice je tradiční lidové označení katolického svátku Uvedení Páně do chrámu, dříve též Očišťování Panny Marie, který se slaví 2. února.

Svátek připomíná událost z evangelií, kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu.

Od tohoto Simeonova proroctví o „Ježíši – světle“ pochází zvyk v tento den světily svíčky „hromničky“, které se během bouřek zapálené dávaly do oken a měly spolu s modlitbou chránit před bouřkami.

Tímto dnem také dříve končila vánoční doba a sklízely se betlémy z chrámů, často i z domácností.

Mezidobí

Mezidobí je obdobím církevního roku, které nepatří ani k vánočnímu, ani velikonočnímu cyklu.

Cyklus nedělí je přerušen začátkem postní doby a opět navazuje Slavností Nejsvětější Trojice po Seslání Ducha svatého. Dále navazuje několik tzv. svátků Páně:

slavnost Těla a Krve Páně – čtvrtek po 2. neděli po Seslání Ducha svatého;

slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova – pátek po 3. neděli po Seslání Ducha svatého;

svátek Proměnění Páně – 6. srpna;

slavnost Ježíše Krista Krále – 34. neděle v mezidobí.

Dnes se liturgické mezidobí počítá od neděle druhé - první týden liturgického mezidobí začíná v pondělí po svátku Křtu Páně po 33 neděli.

34. neděle v mezidobí je slavností Ježíše Krista Krále, po níž následuje 34. týden v mezidobí.

Popeleční středa

V liturgickém kalendáři je Popeleční středa prvním dnem postní doby. Její termín připadá na 40. den před Velikonocemi. (Do těchto 40 dnů se nepočítávají neděle, proto v praxi připadá popeleční středa na 46. den před Velikonoční nedělí.) Kvůli nepravidelnému výpočtu data Velikonoc se její termín každý rok mění.

Název dne pochází ze zvyklosti pálit palmy či kočičky z Květné neděle minulého roku. Takto získaného popela se užívá při bohoslužbě Popeleční středy, kdy jsou věřící znamenáni popelem - tzv. popelcem. Tento symbol upomíná na blízkovýchodní tradici sypání si popela na hlavu na znamení pokání před Bohem. Znamenání popelem je doprovázeno slovy: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ nebo „Obrať se a věř evangeliu.“

Pro mnoho křesťanů představuje Popeleční středa připomínku vlastní konečnosti a cíle či směřování vlastního života, vyznačuje se tedy pokáním

Popeleční středa je dnem přísného postu.

Postní doba

Postní doba či půst je v křesťanství období přípravy na Velikonoce. Liturgická barva postní doby je fialová. Začíná Popeleční středou, trvá (nepočítaje v to neděle) 40 dní a celá doba vrcholí Svatým týdnem, při němž si křesťané připomínají ukřižování Ježíše Krista a končí velikonočním triduem (to začíná na Zelený čtvrtek večer, pokračuje Velkým pátkem a Bílou sobotou, posledním dnem postní doby, a vrcholí Velikonoční vigilií ústící do neděle Zmrtvýchvstání Páně).

Celá postní příprava směřuje k radostné oslavě Velikonoc, které jsou pro křesťany svátky Kristova vzkříšení z mrtvých.

Velikonoce

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, který je oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista, k němuž došlo třetího dne po jeho ukřižování, kolem roku 30 či 33 v blízkosti významného židovského svátku pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Hospodinem z egyptského otroctví.

V křesťanské tradici Velikonoce připadají na neděli po prvním jarním úplňku, tedy na měsíc březen či duben.

Český název svátku, Velikonoce, se vztahuje na "Velkou noc", v níž byl Kristus vzkříšen.

Nejstarším svědectvím o slavení křesťanských Velikonoc může být zmínka v listech apoštola Pavla (kolem roku 50). Oslava Velikonoc tradičně trvá celých padesát dní (tzv. velikonoční doba), které vrcholí svátkem Seslání Ducha svatého - Letnicemi.

První týden Velikonoc se nazývá velikonoční oktáv.

Květná neděle

Květnová nebo též Pašijová neděle je pohyblivý křesťanský svátek, součást postní doby, jímž začíná Svatý týden. Připadá na neděli před Velikonocemi a připomíná vjezd Ježíše do Jeruzaléma.

Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny a které mají připomínat palmové větve, jimiž lid vítal Ježíše.

Pašijová se neděli říká, neboť se o ní čtou pašije, tj. příběh o Kristově umučení ze synoptických evangelií.

Svatý týden

Svatý týden nebo též Pašijový týden je obdobím křesťanského liturgického roku, které začíná Květnou nedělí a končí Velikonocemi (nedělí Vzkříšení).

Jednotlivé dny, které ve Svatém týdnu mají své jméno, jsou Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Svatým či pašijovým se týden nazývá, neboť se při liturgii připomíná vrchol Ježíšova života – jeho smrt a vzkříšení.

Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“. Při Gloria na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční vigilie. Je zvykem místo zvonků používat klapaček ze dřeva.

Velikonoční triduum

Velikonoční triduum či třídenní, „třídenní umučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista“ je v liturgickém roce souhrn tří dní, které předcházejí Neděli Zmrtvýchvstání a které zahrnují oslavu umučení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Vlastním teologickým obsahem těchto tří dnů je velikonoční tajemství vrcholu života Ježíše Krista.

Liturgická reforma vyčleňuje poslední tři dny Svatého týdne z vlastní postní doby. Tato změna způsobila, že se na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu nadále nepoužívají liturgická roucha fialové (či černé) barvy, nýbrž postupně roucha zelená, červená a bílá.

Zelený čtvrtek

V církevním kalendáři je Zelený čtvrtek, čtvrtkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a Velikonočního tridua.

Při dopolední liturgii (která se koná pouze v katedrálách) biskup žehná oleje katechumenů, nemocných a křižmo. Při večerní liturgii se pak připomíná poslední Ježíšova večeře, ustanovení eucharistie a Ježíšovo mytí nohou jeho učedníků.

Naposledy před Velikonocemi při Gloria večerní mše zazní zvony („odlétají do Říma“). Zvuk zvonů až do Gloria Veliké noci nahrazují různé klapačky a řehtačky.
Mnoho lidí se domnívá, že název zelený je podle starší tradice spojen s užitím zelených liturgických rouch a nebo že se musí v tento den jíst špenát, ale odůvodnění je jiné.

Jíst špenát na Zelený čtvrtek je lidovým zvykem, který s duchovním obsahem Velikonoc vůbec nesouvisí.

Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).

Velký pátek

V křesťanském kalendáři je Velký pátek pátkem před Velikonocemi, součást Svatého týdne a Velikonočního tridua.

Tento den je připomínkou smrti Ježíše Krista na kříži. Liturgie obsahuje čtení z Písma, Janovy pašije.

Zvláštní součástí liturgie jsou dlouhé přímluvy (za církev, za papeže, za služebníky církve a za všechny věřící, za katechumeny, za jednotu křesťanů, za židy, za ty, kdo věří v Boha, ale nevěří v Krista, za ty, kdo nevěří v Boha, za politiky a státníky, za ty, kdo trpí).  Pouze v tento den je také součástí liturgie uctívání kříže a neslaví se v něm eucharistie, podává se však svaté přijímání (z hostií, jež byly proměněny na Zelený čtvrtek).

Velký pátek je jedním ze dnů přísného postu.

Bílá sobota

Bílá sobota je křesťanském kalendáři dnem před Velikonoční nedělí, součást Svatého týdne. Bílá sobota je tak prostředním dnem velikonočního tridua, která začíná na Zelený čtvrtek večer, pokračuje Velkým pátkem a Bílou sobotou a vrcholí Velikonoční vigilií ústící do neděle Zmrtvýchvstání Páně.

Během dne se nekonají žádné obřady ani mše svatá. Někde je zvykem během Bílé soboty konat tzv. "bdění u Božího hrobu". Bílá sobota liturgicky končí okamžikem zahájení obřadů noční bohoslužby zvané Velikonoční vigilie, která již zahajuje slavení neděle Zmrtvýchvstání Páně. Tato vigilie (od slova "bdění") je někdy nazývána "liturgií Bílé soboty".

 Dnem Bílé soboty končí Postní doba. Svůj název den získal zřejmě od bílého roucha neofytů, kteří jsou křtěni při velikonoční vigilii (ta ovšem k Bílé sobotě v pojetí křesťanské liturgie nepatří), nebo může pocházet i z lidových zvyků velkého úklidu a bílení, konaných tento den před nedělí Zmrtvýchvstání.

Velikonoční vigilie 

Velikonoční vigilie je v církevním kalendáři noc mezi Bílou sobotu a nedělí Zmrtvýchvstání Páně, „noc nocí“ – noc, kdy vstal z mrtvých Ježíš Kristus. Tato bohoslužba má následující části: bohoslužba světla, bohoslužba slova, křestní bohoslužba.

Bílá neděle

Bílá neděle je posledním dnem velikonočního oktávu. Název této neděle pochází ze zvyku, že novokřtěnci tohoto dne naposledy nosili bílé roucho, do něhož byli oblečeni při křtu o velikonoční vigilii. Liturgická barva dne je bílá.

Zmrtvýchvstání Páně

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně (též Velikonoční neděle) je největší slavností církevního roku, při níž se slaví Kristovo vzkříšení a vítězství nad smrtí.

Neděli Zmrtvýchvstání předchází Velikonoční vigilie, bohoslužba noci, v níž byl Ježíš vzkříšen.

Oslava Velikonoc bezprostředně trvá po celý velikonoční oktáv, avšak velikonoční doba jako taková končí až 50. dne, slavností Seslání Ducha svatého - Letnic.

Velikonoční oktáv

Velikonoční oktáv je týden liturgického roku, který začíná nedělí Zmrtvýchvstání Páně a končí na Bílou neděli, tj. 2. neděli velikonoční (o 8 dní později, proto oktáv).

Velikonoce jsou slavnost Kristova vítězství nad smrtí a největším svátkem, a proto samotný den slavnosti je jakoby prodloužen do osmi dní, kdy si věřící má uvědomit velikost a význam Kristova vzkříšení pro svůj život.

V dějinách církve probíhaly v tomto týdnu katecheze neofytů, kteří nosívali po celý týden bílé roucho na znamení toho, „že oblékli Krista“. Oktáv je charakterizován radostí z vykoupení člověka Ježíšem Kristem, který v člověku působí skrze křest, ostatní svátosti a dalšími způsoby.

Každý den velikonočního oktávu má v liturgii vlastní mešní formulář. V bohoslužbě slova se čtou Skutky apoštolů a evangelia o Kristově vzkříšení a odpovědi učedníků na tuto událost.

V dnešní době je běžné, že se slavnostnost velikonočního oktávu odráží pouze v druhém z těchto dní, totiž ve Velikonočním pondělí, které je dnem pracovního klidu a kdy se též dopoledne slaví slavnostní liturgie.

Velikonoční pondělí

Velikonoční pondělí (někdy též Červené pondělí) je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně. V našem prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které lze zařadit k přechodovým rituálům končící zimy a nastávajícího jara. Tato nekřesťanská praxe byla v průběhu dějin v různých kulturách zasazena do křesťanského rámce.

Velikonoční pondělí je jedním ze dnů velikonočního oktávu, kdy křesťané prožívají velikonoční radost ze svého vykoupení. Není mezi těmito dny nijak zvláštní, ale historicky došlo k tomu, že pouze pondělí zůstalo dnem pracovního klidu, v němž se dopoledne slaví slavnostní liturgie. V minulosti krom toho bývalo zvykem, že po významných svátcích následoval jakýsi volný den (odtud např. Pondělí svatodušní či Svátek sv. Štěpána).

Tyto volné dny po svátcích doprovázely různé lidové zvyky, které byly součástí běžného života. V našich krajích je zvykem chodit s pomlázkou. Za to „pomlazení“ dostanou malovaná vajíčka čili kraslice. Velikonoční koledování nabírá krajově rozličných podob.

Nanebevstoupení Páně

Svátek Nanebevstoupení Páně je jedním z velkých svátků křesťanského kalendáře a připomíná výstup Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení - Velikonoce. Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli (na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční).

Svátkem jako takovým začíná devítidenní období před Letnicemi, tedy slavností Seslání Ducha svatého.

Seslání Ducha svatého

Svátek Letnic, Seslání Ducha svatého či Svatodušní svátky (latinsky pentecostes - padesátý den) označuje křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně.

Svátek letnic pochází z židovského svátku týdnů  Šavu´ot. Teologicky se tento svátek vztahuje v křesťanství k seslání Ducha Svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Slavnost Nejsvětější Trojice

Slavnost Nejsvětější Trojice je v církevním kalendáři první nedělí po Letnicích. Obsahem tohoto svátku je jedna z ústředních křesťanských nauk, totiž nauka o Nejsvětější Trojici, víra, že Bůh existuje ve společenství tří osob – Otce, Syna a Ducha svatého.

Tato neděle také označuje začátek druhé části liturgického mezidobí, které začíná po Vánocích a je přerušeno Velikonočním cyklem. Pro toto období je typická zelená liturgická barva.

Čtvrtek po této neděli se slaví Slavnost Těla a Krve Páně, která se někdy z praktických důvodů překládá na následující neděli.

Slavnost Těla a Krve Páně

Slavnost Těla a krve Páně, dříve zvaná Boží Tělo, je specifická pro katolickou církev, neboť se začala slavit, aby se zdůraznila reálná přítomnost Ježíše Krista, neboť dle nauky a Tělo Páně je proměněná hostie (chléb) a krev je proměněné víno.

Patří mezi pohyblivé svátky, to znamená že v různé roky připadne na různé datum. Slavnost se v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice. Datum slavnosti je tedy odvozeno od data Velikonoc.

Protože během Velikonoc na Zelený čtvrtek v den připomínky Ježíšova zatčení a začátku jeho utrpení nemůže slavnost naplno vyznít, slaví se samostatně po Velikonocích.

Pro slavnost je typické podávání přijímání věřícím pod obojí - hostie se buď namáčí ve víně (tělo v krvi). Po mši bývá alespoň krátká adorace.

Slavnostní průvod s Nejsvětější svátostí ven mimo prostor kostela se koná až do současnosti. Průvod bývá spojen se žehnáním obci Nejsvětější svátostí a někdy vede po trase mezi několika kostely.

V závěrečné části mše svaté bylo zvykem konat procesí s baldachýnem a zastavovat se při jednotlivých vyzdobených oltářích za zpěvu eucharistických písní. Družičky - mladé slečny - jsou oblečeny v bílém a házejí plátky květin - nejčastěji růže a pivoňky před kněze, který pod baldachýnem nese v monstranci Nejsvětější svátost - (proměněnou velkou hostii). Květy posypaná cesta je jedním z výrazů úcty k Ježíši nesenému v průvodu. Kolem baldachýnu šli ministranti se svícemi.  

Proměnění Páně

Slavnost Proměnění Páně označuje v křesťanství jednu epizodu života Ježíše Krista, kterou podávají synoptická evangelia, kdy Ježíš vyvedl tři apoštoly (Petra, Jakuba a Jana) na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor, kde byl proměněn, jeho obličej oslnivě zbělel a Ježíš rozmlouval s Eliášem a Mojžíšem. Hlas z oblaku přitom označuje Ježíše za milovaného Syna.

V církvi tuto událost dnes připomíná zvláštní svátek. Patří mezi tzv. svátky Páně. Svátek připadá na 6. srpna. V církvi tuto událost připomíná také jedno z růžencových tajemství ustanovených bl. Janem Pavlem II.

Povýšení sv. Kříže

Svátek Povýšení sv. kříže, v kalendáři církve se slaví 14. září. Připomíná utrpení Ježíše Krista a den po něm se připomíná svátek Panny Marie Bolestné, které ukazuje na žal Panny Marie při Kristově smrti.

Svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se ten den slavilo výročí posvěcení Baziliky Božího hrobu. Podle legendárního podání (např. Zlatá legenda) je dnem, kdy byly znovuzískány relikvie Kristova kříže, kterých se zmocnili Peršané při dobytí Jeruzaléma.

Všech svatých

Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté, a to nejen ty, kteří jsou oficiálně kanonizováni, ale také ty, o „jejichž svatosti neví kromě Boha nikdo“.

Svátek je slaven napříč křesťanstvím, církve jej slaví 1. listopadu. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičkami.

V tyto dva dny je zvykem navštívit hřbitov a rodinný hrob a zapálit na něm svíčku.

Dušičky

Dušičky Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky.  Připadá na 2. listopadu, je v církvi dnem, kdy se církev modlí za zemřelé.

Památka se slaví od 10. století, v zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí.

Slavnost Ježíše Krista Krále

V liturgickém kalendáři nejde o svátek, je to den, který připadá na poslední, tedy 34. neděli v liturgickém mezidobí.