Mše svatá

O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat pracovní klid.

 

O nedělích a dalších zasvěcených svátcích jsou věřící vázáni povinností účastnit se mše; kromě toho se zdrží práce a činností, které jsou na překážku bohoslužbě a radosti, vlastní dnu Páně, nebo náležitému duševnímu i tělesnému zotavení“ (kán. 1247 CIC).
Povinnost účasti splní, kdo se mše účastní, kdekoliv se koná katolickým obřadem, buď v den svátku, nebo večer předcházejícího dne.

První církevní přikázání zavazuje každého pokřtěného staršího sedmi let, schopného používat svůj rozum, k účasti na celé mši svaté o nedělích a zasvěcených svátcích. Kdo toto přikázání bez vážné příčiny dobrovolně porušuje, dopouští se těžkého hříchu.

Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že mše svatá začíná vstupním zpěvem, když kněz přichází k oltáři, a končí závěrečným požehnáním. Účast na mši svaté však neznamená pouhou fyzickou přítomnost. Není vhodné se během mše svaté "něčím zabavovat", byť by to byla třeba soukromá modlitba růžence, nebo zpěv náboženských písní, zatímco "si kněz slouží svou mši". Těmto nešvarům má právě liturgická reforma zabránit tím, že každého zve, aby se do slavení eucharistie aktivně zapojil. Není žádná nedůležitá část mše svaté. Je možné, že leckdo zná mení texty zpaměti. Možná spolehlivěji než kněz, který eucharistii celebruje. Znát nazpaměť ale ještě neznamená pochopit. Každá část mše svaté je důležitá a může nám přinést duchovní užitek. Mše svatá má dvě hlavní části.

V první části, bohoslužbě slova, se setkáváme s Kristem v jeho slově. Snažíme se porozumět událostem, které na něj ukazovaly během dějin spásy, jak je máme zaznamenány ve Starém zákoně. Sledujeme působení Ducha svatého v první církvi, jak nám je ukazují Skutky apoštolů a novozákonní listy. Především ale posloucháme slova samotného Krista, který k nám mluví v evangeliu. Úkolem kněze je, aby Boží slovo věřícím vykládal v homilii. Odpovídáme na ně s vírou ve společné modlitbě proseb. V dřívějších dobách to byla jediná část, které se směli zúčastnit i katechumeni, proto se také nazývá bohoslužba katechumenů.

Ve druhé části, bohoslužbě oběti, přinášíme Bohu oběť nejsvětější - jeho vlastního Syna, který se za nás obětoval krvavým způsobem na kříži a tuto oběť znovu zpřítomňuje při každé mši svaté. Slavení Kristovy oběti je ústřední tajemství naší víry. Tak velké,že není dopřáno, aby se ho účastnil kdokoliv. Dokonce katechumeni byli před bohoslužbou oběti vyzýváni, aby opustili shromáždění. Když se Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání zjevil učedníkům, jdoucím z Jeruzaléma do Emauz, vysvětloval jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. Potom se jim dal poznat, když s nimi lámal chléb. Když jim zmizel z očí, říkali si: "Copak nám nehořelo srdce, když nám vykládal Písma?" "Lámání chleba" je termín, který používali první křesťané pro slavení eucharistie. Je tedy možné,že v této události, kterou nám zaznamenal evangelista Lukáš, můžeme vidět základní prvky mše svaté, jak ji dnes slavíme my. S hořícím srdcem posloucháme Kristova slova, abychom s ním pak lámali chléb.

Řád mše svaté se skládá z několika částí:

- úvodní obřady
- bohoslužba slova
- bohoslužba oběti
- přijímání eucharistie
- závěrečné obřady

Úvodní obřady

Mše svatá tedy začíná příchodem kněze k oltáři. Mezitím věřící zpívají vstupní zpěv, nebo se recituje vstupní antifona. To má věřícím pomoci k soustředění. Vstupní zpěv zároveň uvádí svátek, který se ten den slaví, nebo vyjadřuje hlavní aspekt liturgické doby. Kněz políbením uctivě pozdraví oltář, symbol Krista a centrum slavení eucharistie. Všichni věřící se znamenají křížem. Tak dávají najevo, že čas, jenž chtějí společně prožít, patří Bohu, a že to, co chtějí konat, je dílem celé Nejsvětější Trojice.

Úkonem kajícnosti, který nyní následuje, nám církev připomíná, že slavení Kristovy oběti působí odpuštění všech lehkých hříchů. Upozorňuje nás však také na to,že do Boží blízkosti "nepřijde nic nečistého". Naše vědomí hříšnosti a nedostatečnosti otvírá dveře Kristovu milosrdenství, kterého se nám v eucharistii bohatě dostává. Každé slavení jeho památky je dobrodiním pro celý svět. Za sebe i za svět voláme "Kyrie eleison" - Pane, smiluj se - protože bez jeho smilování nejsme nic.

V kontrastu s tímto zvoláním vyslovujeme Boží velikost a svatost v hymnu Sláva na výsostech Bohu, který zpíváme především o nedělích mimo dobu adventní a postní a o slavnostech a svátcích. Úvodní obřady vrcholí ve vstupní modlitbě. Po výzvě "Modleme se" následuje nejprve chvíle pro vnitřní ztišení se a potom kněz pronáší hlasitě modlitbu, která vyjadřuje povahu právě slavené bohoslužby. Tato modlitba se nazývá kolekta, protože vyjadřuje účel našeho shromáždění. Také nám pomáhá usebrat naše roztroušené myšlenky. Proto na ni odpovídáme hlasitým "Amen".

Bohoslužba slova

Vstupní obřady nás uvádějí do bohoslužby slova. Ta obsahuje dvě nebo tři čtení z Písma, proložená mezizpěvy. Čtení jsou rozvíjena homilií, odpovídáme na ně vyznáním víry a v této víře přednášíme Bohu svoje přímluvy. Věříme, že sám Kristus je přítomen v našem shromáždění, v církvi, svým slovem. Biblická čtení jsou uspořádána tak, že o nedělích a slavnostech se čtou dvě čtení a evangelium. První čtení je ze Starého zákona, ve velikonoční době ze Skutků apoštolů. Někdy může být z knihy Zjevení svatého apoštola Jana. Druhé čtení se pravidelně bere z novozákonních listů. Pokud se čte pouze jedno čtení, může být z kterékoliv uvedené knihy. Po prvním čtení následuje žalmový zpěv, který by svým obsahem měl být odpovědí na právě přečtený úryvek. Největší úcta a pozornost je vždy věnována evangeliu. Kniha evangelií, tak zvaný evangeliář, se přináší, provázena svícemi, na místo předčítání. Může se okouřit kadidlem. Kněz se na čtení evangelia připravuje tichou modlitbou: "Očisť mi, Pane, srdce i ústa, abych dobře zvěstoval své svaté evangelium". Pokud je přítomen jáhen, předčítá evangelium on. Kněz mu k tomu podobnými slovy dává požehnání. Na začátku evangelia se znamenáme křížem na čele, ústech a na srdci, protože mu chceme porozumět, chceme ho hlásat druhým a milovat ho celou svou bytostí. Při čtení úryvku evangelia stojíme. Dáváme tím najevo jednak úctu slovům samotného Krista a jednak svou připravenost vykročit a uvádět jeho slova ve skutek. Čtení evangelia předchází zpěv před evangeliem. Na Boží slovo, vyložené v homilii ("kázání"), odpovídáme vyznáním víry. Je dobré si všimnout, že krédo se říká v první osobě jednotného čísla. Já věřím. Nemůžeme se tedy schovávat za druhého. Jedná se sice o vyznání víry církve, ale na každém z nás je, abychom ji přijali a vyznali osobně, sami za sebe.

Bohoslužba oběti

Po společných přímluvách následuje přinášení obětních darů. Tímto obětním průvodem začíná bohoslužba oběti. Přinášíme jednak věci nutné k oběti - chléb, víno a vodu, jednak další dary, věcné nebo finanční, pro potřeby církve. Při obětním průvodu mají věřící stát a v myšlenkách obětované dary doprovázet. Každý také v tuto chvíli předkládáme Bohu v duchu oběť sebe sama.

Ve třetí eucharistické modlitbě slyšíme slova: "Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými..." Kněz pozdvihuje obětní dary nad oltářem a nabízí je tak jménem všech Bohu. Říká přitom potichu nebo nahlas slova: "Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z tvé štědrosti jsme přijali chléb (víno), které ti přinášíme. Je to plod země (révy) a plod lidské práce a stane se nám chlebem věčného života (nápojem duchovním)." Potom se kněz na znamení pokory skloní a potichu říká: "S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: Ať se dnes staneme obětí, která se ti zalíbí." Ministrant mu lije na ruce vodu a kněz při tom říká: "Smyj ze mě, Bože, mou nepravost a očisť mě od hříchu." Říká tato slova potichu, sám za sebe, vědom si své nehodnosti podílet se na kněžství Kristově. Nakonec vyzve lid, aby se připojil k právě slavené oběti, protože každý pokřtěný má účast na Kristově kněžství. Nahlas pak pronáší modlitbu nad dary.

Mše svatá nyní vrcholí v eucharistické modlitbě. Té se také říká kánon, nebo anafora. Je uvozena prefací. Dialog kněze a lidu před prefací naznačuje, o co půjde. "Vzhůru srdce" - k vrcholné chvíli bohoslužby, ke Kristu, který je v nebesích, k nebeské hostině, "Máme je u Pána" - jsme u něho celou svou bytostí, protože on předkládá naši oběť Otci a nám dává jeho milost. "Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci" - toto vzdávání díků, řecky eucharistie, dalo vlastně celému dění jméno. Jako adoptované Boží děti mu smíme přinášet tak cennou a svatou oběť jeho vlastního Syna. To je naše důstojnost: "Je to důstojné a spravedlivé." To, že se ke Kristově oběti přidáváme a dáváme Bohu sebe sama, je zároveň spravedlivé.

Následuje preface, která stejně jako vstupní modlitba, modlitba nad dary a závěrečná modlitba vyjadřuje svým obsahem zaměření liturgické doby nebo slavnosti. Shromáždění se připojuje k nebeským zástupům a společně volá "Svatý, svatý..." Tato slova jsou součástí eucharistické modlitby a lid je říká spolu s knězem. Eucharistická modlitba pokračuje v epiklesi, vzývání Ducha svatého. Prosíme, aby Duch svatý posvětil přinesené dary a proměnil je v tělo a krev Krista, a za duchovní prospěch těch, kteří je přijmou ve svatém přijímání. Potom hned následuje zpráva o ustanovení a konsekrační slova.

Další částí eucharistické modlitby je anamneze, vzpomínka na Kristovo utrpení, vzkříšení a nanebevstoupení. Právě uskutečněnou oběť a spolu s ní také sebe pak podáváme Otci. Plodů oběti se dovoláváme v prosbách za církev, za sebe navzájem, za živé i mrtvé. Eucharistická modlitba končí závěrečnou doxologií . Kněz pozdvihuje tělo a krev Kristovu nad oltářem a za celé shromáždění vzdává Bohu chválu za to, co nám v Kristu daroval. Shromáždění potvrdí jeho slova hlasitým "amen". Je to nejdůležitější amen celé liturgie, protože jím vyjadřujeme svůj souhlas s tajemstvím naší víry, které jsme právě slavili.

Přijímání eucharistie

Eucharistie je jednak znovuzpřítomněním Kristovy oběti a jednak hostinou. Pán ustanovil tuto svátost, aby mohl splnit svá slova: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má v sobě život. Já ho vzkřísím v poslední den." Obřad přijímání začíná modlitbou Páně. Tak si uvědomujeme, že tělo a krev Krista není jen nějaký duchovní bonbónek, ale skutečný pokrm pro naši pozemskou pouť.

Na společnou recitaci navazuje kněz embolismem, který rozvíjí poslední prosbu Otčenáše, lid pak přidává doxologii. Přijímání jednoho eucharistického Krista vytváří a sjednocuje církev. Jednota věřících je nyní viditelně vyjádřena pozdravením pokoje. Máme si navzájem prokazovat lásku, kterou v nás živí Kristus. Jednota celého společenství je dále naznačena lámáním hostie. Tak je i viditelně zřejmé, že všichni jíme z jednoho chleba. Smísení těla a krve vpuštěním částečky hostie do kalicha, provázené tichou modlitbou kněze: "Svátost Kristova těla a jeho krve ať nám slouží k věčnému životu", naznačuje, že Kristus přítomný v eucharistii je živý, se svým tělem a krví. Jednou ze známek oběti je usmrcení, provázené oddělením krve od těla. Na znamení Kristovy oběti se proto proměňují obě způsoby zvlášť, i když je v každé z nich přítomen Kristus celý - což se připomíná právě tímto smísením. Proto přijímání pod jednou způsobou, které má především praktický důvod, je přijímáním celého Krista.

Úkon lámání chleba provází zpěv "Beránku Boží", ve kterém Krista vzýváme jako pravého velikonočního beránka, který nás svou krví vysvobodil z otroctví hříchu a ze smrti. Těsně před svatým přijímáním se kněz i lid připravuje na spojení s Kristem v tiché modlitbě. Uvědomujeme si potřebu eucharistického Krista pro náš každodenní život a zároveň svou nehodnost být hostiteli Nejsvětějšího. Kněz potichu říká modlitbu: "Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého, tys naplnil Otcovu vůli a v Duchu svatém jsi dal svou smrtí život celému světu. Skrze své tělo a svou krev vysvoboď i mě ze všech mých nepravostí a zbav mě všeho zlého. Ať vždycky miluji tvá přikázání a nikdy se od tebe neodloučím."

Ukazuje pak věřícím eucharistii a zve je k účasti na hostině. Tento úkon má svůj počátek v dobách, kdy bylo časté svaté přijímání spíše výjimkou a proto byla tímto způsobem věřícím dána příležitost Krista v eucharistii uctít. Zároveň nám připomíná oprávněnost úcty, kterou prokazujeme Nejsvětější svátosti i mimo mši svatou. Slovy setníka z evangelia pak vyjadřujeme svou pokoru před Pánem. Potom následuje samotné přijímání. V modlitbě po přijímání prosí kněz jménem celého shromáždění za užitek z právě slavené eucharistie.

Závěrečné obřady

Závěrečné obřady se skládají z požehnání kněze a z propuštění lidu. Požehnání se děje buď jednoduše, nebo někdy slavnostní formou. Poté kněz propoužtí lid, který se má vrátit ke svému dobrému dílu, s chválou a dobrořečením Pánu. Znamení kříže na začátku, před evangeliem a na konci mše svaté mají svůj smysl a neměli bychom je opomíjet. Jsou ale také dostatečné k dobrému slavení Kristovy oběti a těžko budeme zbožnější, když si ještě soukromě přidáme "nějaký ten kříž", jak občas u někoho vídáme třeba před svatým přijímáním. Z latinských slov propuštění "Ite, missa est" je odvozeno naše slovo "Mše", podobně jako lámání chleba bylo termínem pro slavení eucharistie v prvotní církvi.

Uvědomme si, že žádné slovo, které ve mši svaté zazní, nebo úkon, který provádíme, není "jen tak", nebo navíc. Jednoduchou řečí je zachycena celá hloubka toho nejsvětějšího, čeho se zde na zemi můžeme účastnit. Je proto velmi dobré, že slyšíme všechno ve své mateřštině a můžeme se tak celé hloubky Kristovy oběti pomalu dobírat. Buďme si jisti, že zde budeme stále nacházet novou duchovní potravu, kterou nevyváží a nedoplní jakákoli soukromá inovace a zbožnost.