Svátosti

 

Svátosti jsou to viditelné znamení, skrze které k člověku přichází neviditelný Bůh. Je to forma komunikace s Bohem.

Rozdělují se na:

SVÁTOSTI INICIAČNÍ 

  • KŘEST 
  • BIŘMOVÁNÍ 
  • EUCHARISTIE

SVÁTOSTI UZDRAVUJÍCÍ

  • SVÁTOST SMÍŘENÍ 
  • SVÁTOST NEMOCNÝCH

SVÁTOSTI SPOLEČENSTVÍ A POSLÁNÍ

  • SVÁTOST KNĚŽSTVÍ 
  • SVÁTOST MANŽELSTVÍ

 

KŘEST

 

Křest představuje začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář, chvílí, během které se nám předává semeno víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Křest je cestou z říše smrti do života; je branou do církve a počátkem trvalého společenství s Bohem. Při křtu jsou nám odpuštěny všechny hříchy, jsme vytrženi z moci smrti a pozváni k životu v radosti (Katechismus katolické církve (KKC) 1213-1216, 1276-1278).

Křest je nutným předpokladem pro přijetí dalších svátostí.

Podmínky přijetí křtu:

  • veřejně vyznaná víra ve spásu skrze Ježíše Krista
  • příprava
  • kmotr starší 16 let, praktikující víru

Malé děti mohou být pokřtěny, pokud budou v křesťanské víře také dále vychovávány. Alespoň jeden z rodičů má být schopen dítěti předat víru slovem a hlavně příkladem věrného plnění náboženských povinností.

Ke křtu je potřeba opatřit křestní svíci a křestní roušku (může se o to postarat kmotr).

Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy.

U dospělých je vhodné slavit všechny tři iniciační svátosti najednou – křest, biřmování a eucharistii.

Místem křtu má být místní farnost, neboť křtem se nový křesťan zapojuje do místního farního společenství. Pro křest v jiné farnosti je třeba vyžádat písemný souhlas příslušného kněze.

Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi. Proto cestu ke spáse mohou nalézt i všichni ti, kteří neměli příležitost skutečně poznat Ježíše a víru a kteří s upřímným srdcem hledají Boha a žijí podle svého svědomí (tzv. křest touhy).

 

BIŘMOVÁNÍ

 

(afirmace - z lat. firmo – upevňovat, posilovat)

Biřmování je svátostí křesťanské dospělosti. Ve svátosti biřmování jsou pokřtění pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Skrze svátost biřmování jsou uschopněni víru šířit a bránit. Stávají se tak zodpovědnými členy katolické církve (KKC 1285-1314).

Podmínky přijetí biřmování:

  • křest
  • žít v přátelství s Bohem (bez těžkého hříchu)
  • věk (min. 14 let, stanoví ho biskupská konference)
  • příprava
  • biřmovaný kmotr

Při biřmování je duši pokřtěného křesťana vtištěna nesmazatelná pečeť, kterou lze přijmout pouze jednou v životě a která působí vzrůst křestní milosti. Dar ducha svatého je moc shůry, v níž biřmovaný vydává věrohodné svědectví vlastního života a stává se tak Kristovým svědkem.

Svátost je udělena skrze vkládání rukou a mazání vonným olejem (křižmem) na čele a vyslovením formule: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Svátost uděluje za normálních okolností biskup, je-li to potřeba, může k tomu biskup pověřit i nějakého kněze. V ohrožení života může biřmovat každý kněz.

 

SVÁTOST EUCHARISTIE

 

Kristus den předtím, než za naše hříchy zemřel na kříži, pozval apoštoly ke společnému slavení večeře. Nad nekvašeným chlebem Ježíš říká: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává" a nad kalichem požehnání: "Toto je moje krev, krev nové smlouvy, která se za vás vylévá. To čiňte na mou památku“. To, co má brzy přijít není prohra, ztroskotání. Jeho smrt má smysl. Podobně jako chléb, který je sněden a víno, které je vypito, nejsou něčím, co je zničeno, ale co požitím dává sílu, co udržuje život a co také jako společné jídlo zakládá společenství. Ti, kteří byli shromážděni kolem Ježíšova stolu, jsou tímto pokrmem sjednoceni, mohou se vnímat jako jeho tělo. Jsou do něj „vštípeni“ jako ratolesti do vinného kmene, jsou jako pšeničná zrna z mnoha klasů, z nichž se stal jeden chléb. Jsou bratry a sestrami, neboť skrze společný kalich v nich koluje jedna krev. Jsou jedné krve s Kristem, ale i mezi sebou navzájem.

Podmínky přijetí eucharistie: 

  • být pokřtěný a věřit v přítomnost Krista v eucharistii
  • žít v přátelství s Bohem (bez těžkého hříchu)
  • nebýt v církevním trestu
  • žít řádně povinnosti svého stavu
  • příprava (u dětí se předpokládá výuka náboženství ve 2. a 3. třídě)

Eucharistie nás hlouběji spojuje s Ježíšem Kristem, i se společenstvím věřících - činí nás živým článkem Kristova těla, obnovuje v nás milost, kterou jsme přijali ve křtu a v biřmování a posiluje nás v boji proti hříchu.

Ke svatému přijímání je možné přistupovat denně, výjimečně dvakrát denně a to za podmínky, že jsem při druhém přijetí eucharistie byl účasten celé mše svaté.

Před přijetím eucharistie se dodržuje jednohodinový půst od jídla a pití (obyčejná voda a léky nejsou překážkou). U nemocných není nutné tento půst dodržet. Církev doporučuje věřícím, aby přijímali svaté přijímání, kdykoli se účastní eucharistické oběti. Za povinnost jim to ukládá alespoň jednou do roka.

 

SVÁTOST SMÍŘENÍ

 

Svátost smíření (svatá zpověď) je vyvrcholením pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy mocí Kristovou.

Podmínky přijetí svátosti smíření:

  • lítost – tj. bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu spojeného s předsevzetím v budoucnu již nehřešit
  • vyznání hříchů před knězem – je nezbytné vyznat všechny těžké hříchy, kterých je si kajícník vědom, u všedních (každodenních vin) není zpověď nezbytná, ale vhodná. Pravidelná svátost smíření spojená s vyznáním všedních hříchů pomáhá vychovávat svědomí, bojovat proti zlým náklonnostem.
  • zadostiučinění (pokání) – po rozhřešení musí kajícník vykonat něco navíc, aby napravil a odčinil svoje viny. Musí vykonat pokání (modlitba, almužna, služba bližním, skutky milosrdenství)
  • svátost smíření je nutná minimálně jedenkrát za rok – nejlépe o velikonocích, doporučuje se jednou za měsíc

Těm, kdo přistupují ke svátosti smíření, se dostává od Boha odpuštění a zároveň se smiřují s církví, kterou znevěrohodnili svými hříchy" (KKC 1422).

 

SVÁTOST NEMOCNÝCH

 

Svátost nemocných či pomazání nemocných je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Svátost je nemocnému v jeho vážné nemoci posilou na duchu.  Nemocný může skrze něj dojít i tělesného uzdravení.

Svátost nemocných lze přijmout opakovaně, pokud o tuto pomoc nemocný znovu požádá.

Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. V případě nouze stačí pomazání na čele.

Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici nebo kdekoli, kde může kněz nemocného navštívit.

O svátost pomazání nemocných může požádat nemocný sám, případně někdo z jeho okolí. Tuto svátost může přijmout i nemocný, který je ve stavu bezvědomí.

Předpokládá se, že ten, kdo ji přijímá, se smířil s Bohem ve svátosti smíření. Pokud to není možné, je tato svátost chápána jako mimořádný prostředek ke smíření s Bohem.

Je vhodné se na slavení svátosti pomazání nemocných připravit společnou modlitbou celé rodiny nebo úzkého okruhu přátel nemocného. Je-li to možné, mohou pak tito nejbližší být také účastni vlastního slavení svátosti.

 

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

 

Kristus vyvolil z učedníků, které si kolem sebe shromáždil dvanáct, které zvlášť vychovává a nazývá apoštoly. Těch dvanáct Ježíš vybavuje zvláštním posláním, které je možno chápat jako pověření k službám Božímu lidu. Jsou to:

1. služba hlásání Božího slova

2. kněžská služba

3. pastýřská služba (služba vedení)

Své pověření předávali apoštolové vzkládáním rukou - svěcením. V listě Timotejovi píše apoštol Pavel: "a proto tě vybízím: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou." (2Tim 1,6).
Svátost kněžství má tři stupně: svěcení jáhenské, kněžské a biskupské.

Jáhni křtí, vedou bohoslužby slova a podávají eucharistii. Jáhenské svěcení mohou přijmout rovněž ženatí muži. Podmínkou je studium teologie, duchovní formace, věk alespoň 35 let.

Kněžské a jáhenské svěcení uděluje biskup, biskupské svěcení obyčejně biskup za asistence dvou dalších biskupů. Všechna svěcení se udělují vzkládáním rukou, při některých (kněžství a biskupství) se užívá také mazání olejem. Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jejich službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení (KKC 1597).

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě (KKC 1598).

 

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

 

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby byli jedno a aby byli obrazem Božím. Proto to je jediná svátost, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním.

Ve svátosti manželství také vidíme obraz vztahu Krista a církve. Svatý Pavel píše v Listě Efezským 5,31: „Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“

V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi, stát viditelnou. Mezi dvěma lidmi se tedy děje to, co se děje mezi Kristem a církví.

Podmínky přijetí svátosti manželství:

  • křest alespoň jednoho z partnerů
  • být svobodný nebo ovdovělý
  • plnoletost
  • uznání jednoty, věrnosti a nerozlučitelnosti manželství
  • souhlas s přijetím dětí
  • dva svědci

 Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Dále je nutný souhlas biskupa, tzv. dispens, který si vyžádá kněz od biskupa.

Pokud katolický křesťan uzavřel jen civilní sňatek, může dodatečně požádat o zplatnění před církví. Do té doby nemůže chodit ke sv. přijímání, být kmotrem, ale zůstává členem církve. O své situaci se může poradit s knězem.

Je vhodné, aby zájemci o svátost manželství přišli na faru aspoň tři měsíce před plánovanou svatbou, aby se zařídilo vše nezbytné a byl čas na potřebnou přípravu. Podle současných zákonů má církevní sňatek platnost i před státem.