Nedělní liturgie

2. neděle postní

 

Postní doba připomíná nejzávažnější okamžiky z dějin naší záchrany. Do určité míry může být dnešním tématem „hora“. V 1. čtení nahlédneme do události, která předznamenala řadu postojů nejen Starého zákona, ale i Ježíšovy oběti. Na hoře také dostane Izrael zákon a na hoře zjeví Ježíš svoji slávu učedníkům. Položme si otázku, proč to Bůh dělá?

 

1. ČTENÍ

Oběť Abraháma je v mnoha ohledech symbolická. Jde o příběh odehrávající se v 19. stol př. Kr., situovaný do života prostých kočovníků na polopoušti. Domníváme se, že původní význam vyprávění směřoval k vysvětlení Božího nároku na plné odevzdání se člověka, ale zároveň odmítnutí lidských obětí. V kontextu dnešní neděle zdůrazněme, že Abrahám neodmítl nabídnout Bohu syna, a projevil tak hlubokou víru a oddanost. Totéž ovšem udělá v Kristu Bůh pro člověka!

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“

ŽALM 116

Žalm 116 je modlitbou člověka, který zakusil vysvobození z tísně, zažil, že Bůh jedná v jeho prospěch podobně, jako to zakusil Abrahám. To je důvod k upřímné vděčnosti.

Odpověď: Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: – „Jsem tak sklíčen!“ – Drahocenná je v Hospodinových očích – smrt jeho zbožných. Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, – jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, – rozvázal jsi moje pouta. – Přinesu ti oběť díků, Hospodine, – a budu vzývat tvé jméno. Splním své sliby Hospodinu – před veškerým jeho lidem – v nádvořích domu Hospodinova, – uprostřed tebe, Jeruzaléme!

2. ČTENÍ

Čteme strhující závěr nejpreciznějšího teologického výkladu svatého Pavla o ospravedlnění. Pavel s velice emotivní dikcí opouští předchozí argumentační přísnost a vrhá se do bouřlivého jásotu nad darem Boží spásy. Bůh vydal za nás svého milovaného Syna podobně jako Abrahám. Ale Bůh – Kristus – se daruje až do absolutní krajnosti. Jak daleko jde náš Bůh ve své lásce!

Řím 8,31b-34

Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!

Zpěv před Evangeliem

V zářivém oblaku bylo slyšet Otcův hlas: To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.

EVANGELIUM

Zjevení na hoře volně navazuje na první Ježíšovu předpověď vlastní smrti. Učedníci to však nepochopili a nepřijali. Pán jim dává zakusit svoji slávu, aby poznali, že předpověď smrti patří do velkolepé Boží strategie. Hora je odkazem na horu Sinaj, kde dostal Izrael Smlouvu. Oblak v biblické řeči představuje místo Boží slávy (Ez 1,28…).

Mk 9,2-10

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.

K ZAMYŠLENÍ

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.